Po stopách zlatého věku

Spoluautoři Míla a Eduard Tomášovi

V eseji inspirovaném Ovidiovým vyprávěním (Proměny) o bájném zlatém věku lidstva, kdy nebylo hříchu a člověk byl trvale šťasten, se autorská dvojice zaměřila na odhalení aktuálního mystického poselství této legendy a vlastně všech bájí o ráji prvních lidí. Tomášovi ve své knize objasňují, proč a za jakých okolností opustil člověk ráj bezčasého bytí. Nastiňují, jak se postupně propadal do hutnějších sfér vědomí, spojených s čím dál větším utrpením, aby nakonec s pomocí boží hledal a nalezl cestu zpět ke svému prapůvodnímu, neodvozenému štěstí, od nějž ve skutečnosti nebyl nikdy vzdálen, pouze si je zastiňoval vlastní nevědomostí. Do textu jsou začleněna rovněž praktická duchovní cvičení k uskutečnění niterného stavu zlatého věku.



Ukázka z knihy:
 

"Římský básník Publius Ovidius Naso ve svých Proměnách připomíná, že první věk lidstva byl zlatý. Také všechny staré náboženské tradice se shodují na existenci ráje prvních lidí, kdy nebylo hříchu a kdy byl člověk trvale šťasten. Jednalo se o ráj fyzický nebo duchovní? Antropologie klade původ fyzické bytosti zvané homo sapiens do období před sto tisíci lety, přičemž počátek jejího vývoje ze zvířecích forem se odehrál zhruba před třemi miliony let. Jenomže ani toto vzdálené datum není oním obdobím Ovidiova zlatého věku nebo blaženého ráje. Onen rajský stav byl totiž stavem prvních, právě se zrodivších duší, nikoliv těl. Byl to stav prvních individualit pralátky světa, které se právě vyčlenily z absolutna a jako takové žily stavem trvalého štěstí, nejčistšího samádhi. Individuality byly náhle stvořeny kosmickou tvůrčí představivostí, a to společně se stvořením světa. Jógin nebo mystik, který uskutečnil poznání, ale už nikdo jiný než tento džívanmukta, zná stav, z něhož svět i první individuality vzešly. Smaragdová deska Herma Trismegista to potvrzuje slovy "jak nahoře, tak dole". Džívanmukta také realizoval náhle. Ve zlomku vteřiny, v božském teď, kdy čas a prostor přestaly existovat, ztratil jak pocit individuality, tak jakékoliv duchovní nevědomosti. Bylo to, jako když mu byl stržen hutný závoj, který mu dlouhá léta zakrýval světlo. Příprava k tomuto okamžiku mohla být velice dlouhá, staletá, tisíciletá, ale přechod do pravdy byl okamžitý. Právě tak byly první bytosti stvořeny, přesněji řečeno fiktivně, ne fakticky, od absolutna odděleny - v jediném okamžiku. Z bezčasové pravdy se náhle ocitly ve stavu bezprostředně spojeném s promítáním času. Vědomí jednoty se v nich však nezastřelo najednou, nýbrž postupně. Poslechněme si, co o tom říká bible. "Na počátku bylo Slovo," píše Jan. "A to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest." Výraz "na počátku" nám představuje právě tento první veliký tvůrčí pohyb v absolutnu. Musíme si uvědomit, že absolutno není žádný stav, není v něm světlo a není v něm pohyb. To džívanmukta pozná při realizaci velice dobře. Ale absolutno je živé. Jak tedy vůbec mohlo dojít k nějakému prvnímu pohybu? Právě pro ten život. Absolutno je bez formy, ale je to sám život. Není to věc, není to osoba, je to však živé. Je to sám život ve své podstatě. Život, který oživuje všechno, co ve vesmíru existuje, všechno, co má vůbec jméno a tvar. Absolutno samo žádné jméno a žádný tvar nemá a nemá ani žádnou charakteristiku. I to realizující mystik samozřejmě poznává. Paradoxně jediným rysem tohoto života je jeho jsoucnost, jeho existence, jeho bytí. V žádném případě si však absolutno nesmíme představovat jako nějaké veliké individuum, neboť největším omylem by bylo personifikovat jeho nekonečnost. Ono nemá individualitu. A přece jednou za miliardy let tento makrokosmos jakoby vydechl a za stejnou dobu jakoby nadechl. Těžko pro to najít vhodnější výraz. Vědci dávají onomu podivnému výdechu název big bang, velký třesk."

 

Vázaná v plátně, přebal, ražba. Formát A5, 109 str. Edice ZLATÝ VĚK.

ISBN 978-80-85862-30-1