Není, kde by nebyl - Miloš Tomáš

Miloš Tomáš v obsáhlém dialogu s Michaelou Meerou otevřel s pro něj tak typickou opravdovostí, nesmlouvavou upřímností a pokorou svůj vnitřní svět, svět nerozlišeného vědomí i rozlišující moudrosti. Proto osloví zájemce o Poznání na různých stupních duchovního hledání, především však ty, kteří to myslí se seberealizací vážně. Krom hlubokých mysterií v knize naleznete užitečné rady na cestě, vzpomínky na autorovy rodiče Mílu a Eduarda Tomášovy, Františka Drtikola a další mystiky i nastínění jejich duchovního přínosu. Publikace obsahuje 16 stránkovou barevnou přílohu, jež sestává z mystických obrázků, které Miloš před lety maloval. Síla uskutečnění vyzařující ze stránek této knihy obrací samovolně k sobě samému, do nitra. Přibližuje čtenáře k nejzazšímu uvědomění: „Není, kde by nebyl…“

Vázaná v plátně, ražba, formát 14,5 x 21 cm, 288 stran (16 stran barevné přílohy na křídovém papíře), nakl. Avatar.

ISBN 978-80-85862-39-3

Ukázka z textu:

73. „Tělo je ve mně…“ Toto mysterium obrací mysl naruby. Chtěl bys k tomu něco říci?

Všemohoucí Bůh obsáhne vše, vše je v Něm, tedy všechna těla jsou Jeho, jsou On. V jakém mně…? Kdo je to já…? Až zjistíme, kdo je to Já, tak nic naruby nebude. Řekneme-li, že tělo je ve mně, kdo je ono „ve mně“? Moje tělo. Tělo bývá často ztotožňováno s já. Ale tomu není tak. Řekli jsme, že tělo máme k tomu, abychom jeho prostřednictvím odžívali nějaké záležitosti, překonávali zkoušky a také proto, abychom o ně pečovali, abychom se o ně starali, jak nejlépe jsme schopni. Co kdybychom tedy měli své skutečné tělo uvnitř sebe, ve svém nitru, ale nebylo by již tak hmotné, ale daleko jemnější? Nakonec přece vše je Bůh. Jednou třeba skutečně svá hrubá zevní těla nebudeme potřebovat, až si jako lidé s těmito hrubými zevními těly odžijeme to, co máme. To ale nelze hned, jak cítíme. No, a pak by skutečně mohlo nastat, že vše je v nás. Nebudou tady muset být ona hrubá zevní hmotná těla a to, co tu zbude, bude mít skutečně blízko k tomu vnitřnímu. Ale na to si jako lidstvo skutečně dlouho počkáme a mnozí, jak se zde zrozujeme, už tu nebudeme. Egoismus lidí je zatím natolik silný, že tato hmotná a hmotařská těla budeme dlouho muset užívat. Je-li ve mně nějaké tělo, můžeme zrovna tak říct, v tomto těle jsem já. Protože Bůh je všudypřítomný, je tvůrcem všeho a Jemu vděčíme i za toto tělo i za zkoušky a další záležitosti s ním spojené. Bůh je vším, vše je z Něj, a jestliže je tady nějaká oddělenost, tak je mimo Jednotu, a my spějeme k eliminaci této oddělenosti. Je jistě na Pánu Bohu, kde se nachází naše tělo.

74. Není tu žádná smrt, ale jak toto poznat, jsme-li spjati s tělem?

Řekl bych, že člověk má dvě možnosti: buď je natolik odpoután od onoho zevního, hmotného světa, tedy svého ega, a je natolik v Bohu, že si je to schopen uvědomit, anebo je od ztotožnění se s Bohem, od poznání Pravdy, vzdálen a nevidí to. Druhá alternativa je samozřejmě mnohem častější. Člověk je více spjat se svým tělem, dokonce se sám mylně se svým tělem ztotožňuje. Lidé si zcela běžně myslí, že když tělo odumřelo a vypovědělo službu, tak odešli na věčnost, zemřeli, a to nenávratně. Říkají to na základě myšlenky, že život je jen jeden, ačkoli pochopitelně nepoznali možnost, že život nemusí být pouze jeden. Kdepak tuto ideu asi vzali, že? Takže lidem zase nezbývá nic jiného než o tom smýšlet, mluvit a psát subjektivně. Pouze na základě chabého a krátkozrakého poznání jejich rozumu, resp. jejich ega. Nezbývá jim tedy než to opět brát jako subjektivní, smluvní záležitost. Jelikož jiným způsobem to nejsou schopni vnímat a ani poznat. Řeknou a chápou prostě, že ten a ten zemřel a už není. Protože ho tady na světě viděli a setkávali se, případně mluvili s jeho tělem. Ale poznali snad jeho duši? Pokud ano, tak zřejmě dosti málo. Mluvili s jeho tělem. A to odešlo. Takže to tak berou. Jelikož nic jiného a jinak nepoznali, tak to jinak nejsou schopni pojmenovat. Zahynutí těla rovná se smrt člověka, toho, jenž byl s tímto tělem vizuálně, verbálně atd. spojen. A to je, jak víme, iluze, klam.