Devět bran a Talmud (Ukázky a dějiny) - Jiří Langer

DEVĚT BRAN Chasidů tajemství TALMUD Ukázky a dějiny Langerův soubor chasidských legend Devět bran je dílem mimořádným, vpravdě mistrovským. Co do myšlenkové hloubky i literárního zpracování. Dotýká se nejzazších hlubin lidského bytí, povznáší eticky i esteticky, jiskří vtipem a půvabem. Pohladí, povzbudí a nasměruje duši hledající pravdu a harmonii života. V málokteré knize najdeme tolik moudrosti a opravdovosti, tolik jemnosti a krásy. A přece je tento duchovní a umělecký skvost namnoze opomíjen, přehlížen a nedoceněn. S úctou a radostí jsme připravili toto vydání, abychom alespoň trochu přispěli k rozšíření obecného povědomí o průzračné hloubce chasidských světců i geniálním ztvárnění jejich osudů Jiřím Langerem. Vždyť Devět bran patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo lidskou rukou a srdcem napsáno.  Nepříliš známý Langerův výbor z Talmudu, jenž se nachází ve druhé části svazku, nás uvede do tajů tradiční rabínské filozofie, která je jedním z pilířů judaismu a ideových zdrojů chasidismu. Může tak pomoci ozřejmit či doplnit leckteré myšlenky a pasáže u Devíti bran. Ukázky z knihy: „Kdo je bohat?“ – táže se Talmud. „Ten, kdo je spokojen s tím, co má.“ „Vyzařované náleží principu Milosti a Lásky. Reflektované toliko principu pouhé Zákonitosti. Proto je například také správné, co se říká, že totiž jeden otec uživí deset dětí, ale deset dětí neuživí jednoho otce. Neboť princip Lásky je mocnější než princip Zákonitosti.“ „Řeči: ruštinu, maďarštinu a němčinu charakterizoval svatý reb Naftúli ne právě příznivě: ,Ruština zosobňuje recíche neboli násilí. Maďarština nýfej čili smyslnost a němčina zosobňuje to nejhorší, totiž nevěrectví – apikorses.‘" „Radost smývá všechny hříchy.“ „Člověk má sebe sama pokládat za úplného hlupáčka. A právě tím obnovuje své duševní schopnosti…“ „Z MOUDROSTI REB ÍRELA ZE STRELISKY — Okna jsou symboly tajemství. — — Někteří lidé jsou nadmíru hubení a slabí a ostatní lidé se domnívají, že těmhle je snadno ďábla přemáhati a Pánu Bohu sloužiti. To je omyl. Je jeden ďábel, který se jmenuje „Vyzáblost“. A právě tohohle ďábla přemoci a vypuditi je těžší, než přemoci všechny ostatní. — — Jak je možno člověku být hrdým a domýšlivým?! Vždyť nemáme nic ze sebe! Všechno vychází z Boha. Dokonce i ta naše zbožnost je dar Boží. — — Před příchodem mesiášovým budou jistou dobu zastávat úřad rabínský vyložení zlosynové. Budou se umět přetvařovat tak, že chasidé je budou mít za dokonalé světce a budou v ně slepě věřit. Ale Pán Bůh bude v své veliké milosti stejně odměňovat chasidy za tuto jejich víru, jako kdyby věřili v světce opravdové, a bude je chrániti, aby se nenaučili neřestem svých duchovních vůdců. Jak se už David v Žalmech modlil: „Nechť ochraňuje kroky svých chasidů (zbožných), od zlosynů nechť je ostříhá!“ — — Nebeská Tóra má 600.000 písmen a 600.000 duší je rozděleno v lidu izraelském. Každá duše je totožná s jedním písmenem Zákona. Kdyby v Tóře jen jediné písmenko chybělo, byl by celý svitek neplatný. A podobně, kdyby jen jediný z nás nebyl na svém místě mezi všemi, nebyli bychom ničím. Avšak proč nejsou hebrejská písmena Tóry spojována? Abychom si z nich vzali příklad a aspoň čas od času se oddělili druh od druha a oddávali se o samotě rozjímání. — Když jsem byl ještě malý klouček a pan učitel mě teprve učil číst, ukázal mi kdysi v modlitební knize dvě malounká písmenka v podobě čtvercových puntíčků a řekl mi: „Vidíš, Írelíčku, tahle dvě písmenka vedle sebe? To je monogram Božího jména, a kdekoli v modlitbách tyhle dva čtverhranné puntíčky takhle vedle sebe uvidíš, musíš na onom místě vyslovit jméno Boží, třebaže tam není vypsáno celé.“ Čtli jsme s panem učitelem dál, až jsme došli k dvojtečce. Byly to také takové dva čtvercové puntíčky, jenže nikoli vedle sebe, nýbrž pod sebou. Pomyslil jsem si, že je to asi také monogram Božího jména, a tak jsem na tom místě Boží jméno vyslovil. Pan učitel však povídal: „Ne, ne Írelíčku, tohle neznačí jméno Boží. Jen kde jsou dva pěkně vedle sebe, kde druh vidí v druhovi sobě rovného — tam je jméno Boží, ale kde je jeden pod druhým a druh se nad druha povyšuje — tam není jméno Boží...“ — I v bratrovrahu Kainovi byly jiskry dobra. Světci, kteří jsou vtělením těchto jisker Kainových, jsou právě ti největší světci. — — „Írelíček se neobává, že bude souzen za to, že není takovým velikým světcem, jako byl Mojžíš nebo Abraham,“ řekl reb Írele sám o sobě. „Írelíček se však velmi bojí, že bude souzen za to, že není takovým Írelíčkem, jakým Írelíčkem by měl být.“ — „ ------ „Pravý světec není si vědom svého já. Jeho duše je nepřetržitě spjata s nekonečnem a neustále s ním splývá. Kdysi přijel svatý rebe reb Mélech do jednoho městečka na návštěvu. Když odjížděl, vyprovázela ho celá obec. — „Kam jdou všichni ti lidé za tím vozem?“ tázal se rebe reb Mélech kočího. — „Doprovázejí vás,“ řekl mu kočí. — „A proč to?“ — „Inu, chtějí si nejspíš získat zásluhu tím, že takto vzdávají poctu vaší učenosti.“ — „Tá-ák?“ divil se svatý rebe reb Mélech. A najednou se rozhodl: — „Je-li tomu tak, chci se řídit jejich příkladem. Také já chci mít tu zásluhu.“ To řka vystoupil a ubíral se s ostatními pěšky za prázdným povozem...“ Předmluvu a doslov napsal Alexandr Popov Vázaná v plátně, přebal, ražba, formát A5, 320 stran. Cena vč. DPH 350 Kč ISBN 978-80-85862-90-4